FEJETONY

ŽIVOT JE PES

Vždycky jsem myslel, že jsem hošík šťastný, ale dnes vím, že život je pes. I v den svatého Valentýna není situace jiná. Ve škole nám učitelé pokoj nedají, referáty nám hned dávají. I při psaní fejetonu, chtějí všichni radši domů. Na výběr máme hned tři témata, každý to zvládne, nejsme telata. Mně čas ubývá, vůbec to nestačím a místo psaní s klukama skotačím. Nemáš to čitelné, říká všem učitel, řeknu vám popravdě, je to tu na pytel. Já končím se psaním, začíná zvonit, život je pes, tak jdu slzy ronit.

ZAMYŠLENÍ

I když je na světě plno lidí, jedním z nich jsi i ty a ty jsi právě jeho velkou součástí jako všichni ostatní! Občas se od nás očekává, že něco řekneme nebo uděláme a nikdo jiný to za nás říci ani udělat nemůže. To jsou právě ty důležité životní situace, kdy každý člověk musí hrát sám za sebe a nikdo nemůže hrát za něj. Je to životní cesta, po které musíme kráčet sami. Cesta, kterou nám přichystal sám osud. Je jen na nás, jak se k tomu postavíme, jak se zachováme a co uděláme. Zvolíme-li dobrý tah, hra pokračuje a my jsme šťastní a spokojení, ale jestliže zvolíme špatný tah, potom hra sice pokračuje, ale ne podle našich představ, nýbrž tak, jak to podvědomě nechceme, ale nemáme dostatek sil udělat druhý tah ze strachu, že by mohl být také špatný. Pak přijde krize (slzy, smutek, utěšování ---> mimochodem nikam nevedoucí, co se týká řešení problémů). Po depresi je na čas klid, pak se všechno vrátí a tak je to pořád dokola. Zkrátka záleží jen a jen na nás, jak budeme hrát (v realitě žít), ale abychom toho pak nelitovali, že jsme to neudělali nebo naopak udělali úplně nesprávný tah.

SMÍCHEM  KU  ZDRAVÍ

Kráčím si to po ulici, olizuju zmrzlinu, otočím hlavu, abych okoukla nový šaty za výlohou a vtom mě zaujme krom úžasného proužkovaného kusu oblečení i něco jiného a stejně úžasného. A možná ještě úžasnějšího. V příští vteřině se musím zhluboka nadechnout, abych to ustála. Páni, tohle se nepotká každém den!!! Okamžitě zrudnu, protože na toho kluka vejrám jak na opici v zoo. Nesmím se ztrapnit, nesmím se ztrapnit!!! Hlavně žádnej trapas!!! Bože! On se na mě podíval! Nasadit svůdný úsměv a ještě svůdnější dlouhý pohled. Tak a teď odolej!! Ty jo to není možný. On se na mě podíval a ke všemu se i usmál. Kdybych nevypadala dneska tak hezky, tak bych řekla, že to byl pobaveném úsměv. Ale na mě není nic, co by ho mělo rozesmát nebo pobavit. Takže zbývá jediná možnost. Líbím se mu. Já se asi rozteču štěstím. To je moje životní šance. Rychle rychle, ať se mi neztratí. Kam to jdeš?? Aha tak do drogerky. Můj obraz by tě měl v noci probouzet ze sna, ale ne jako noční můra samozřejmě. Jako obraz dívky tvých snů. Kam do zase jdeš?? A do sámošky jo?? No co. Tak si koupím něco dobrýho. Jo mimochodem, mám ráda čokoládu. To jenom kdybys mě chtěl třeba pozvat. A zase se na mě usmál. Teda spíš pořádně zařehonil. Tak a kam teď?? Co??? Tak autobusem jo??? Tak dobře. Nějaký drobný snad vylovím. Třeba zjistím, kde ten hezounek bydlí. Tak tři zastávky za náma, tak kdepak tě máme???? Kruci, no počkej, snad už jsi nevystoupil??? No to snad ne!!!! To si děláš srandu. Anebo neděláš???? A je to v pr….!!! Vždyť ses na mě usmíval. Já jsem tě přece OKOUZLILA!!!! Bezhlavě ses do mě zamiloval!!!!! Copak už si nevzpomínáš???? No to snad ne. On fakt vystoupil. A já si toho nevšimla. Já jsem kráva!!!Kráva, kráva, kráva. No nic pro jedno kvítí slunce nesvítí. Ale tohle kvítí pro mě bylo těch posledních 30 minut střed vesmíru. Co teď? Patrně domů samozřejmě. Koupím si tu svoji oblíbenou čokoládu, když už mě na ni nepozval on. DOMA Tak. Musím si umýt ruce, čistota je půl zdraví. Ježiši, co to mám na tričku???? Flek čokoládový zmrzliny se na mým, jinak sněhobílým tričku vyjímá krásně. Bohužel asi nejsem pravý znalec módy nebo co, ale tohle opravdu za nejnovější módní výstřelek nepovažuju. Je to už pěkně zaschlý. No jo už to mám na sobě tak tři čtvrtě hodiny. Kdybych nebyla tak zoufalá, asi bych se tomu fleku smála. A kruci. Já se tomu nesmála, ale někdo jinej… trapas trapas trapas. Vlastně je asi dobře, že ten vysmátej krasavec bydlí tak daleko. Musím se na to dívat optimisticky. V jistým ohledu jsem ho dostala. Minimálně se dobře pobavil. A smíchem se údajně prodlužuje život, tak mi může být vděčnej tak za rok života navíc.

CO  JSOU TO PENÍZE!

Peníze jsou v prvé řadě bankovky a né mince. Mince mají pro nás tak malou hodnotu,že je zbytečné se o nich zmiňovat.Jo bankovky,hodnoty vyšší než máme ve zvyku rozdávat chudým,to už jsou náplasti na náš usmrkaný pohled na svět.Platíme penězi všechno na co nám nestačí náš rozum,inteligence nebo cit. Ano i cit a naši něhu jsme se naučili platit penězi. Maskujeme dary svoje sobectví vůči druhým,strach před dalšími dny života,nebo závist a nenávist. Penězi ušlapaváme druhého o stupínek níž,dávaje mu najevo,že on na to nemá a že my se máme lépe než on. Svými dary očekáváme od ubohých poklonu uznání, necháme se vynášet do výsluní dobrodince a čekáme, že zachráněný nám bude olizovat naše hříchy celý jeho život.Nestane-li se tak,žžádáme své milodary, vyhrožujeme,ničíme a mučíme až je náš majeteček zase u nás.Pak jsme šťastní - nic jsem sice nezískal, ale nic jsem nedal a umírající odmítl mou dobrotivou pomoc,jsem charakter a nikdo nikdy mi nemůže nic vyčítat.Vděčných a ponížených se vždycky najde dost,ti mi mé svědomí uchlácholí.Mé svědomí jsou peníze.....MOJE PENÍZE!!!MOJE,MOJE,MOJE...

Posledni komentare
10.05.2009 18:14:53: Krááásnéé... to mi na zítřejčí češtinu určitě pomůže ;) díky za to, že to tady máš.....

TY PO MNĚ KAMENEM

Když jsem si tak včera rozmýšlela, jaké by bylo vhodné téma pro můj fejeton, nemohla jsem na nic kloudného přijít. Šla jsem se tedy napít(neboť jsem byla přesvědčená, že sklenka vody je to nejlepší na myšlení) a doufala jsem, že mě pak něco originálního napadne. Cestou jsem se zdržela v obýváku, kde sídlila celá má rodina, včetně babičky, při koláči a čaji(taková nespravedlnost) a chtěla jsem jejich radu. Všichni však byli zaujati televizním pořadem, ve kterém vystupovala nějaká současná politická hvězda, která odpovídala dotěrnému redaktorovi na ještě dotěrnější otázky. Příliš mě to nebavilo, co si budeme povídat, politika mě jaksi míjí, spíš jsem jen odevzdaně čekala, až mě přijde navštívit múza a já se budu moci dát do práce. Po 15 minutách sezení na kožené sedačce, kdy už se mi víčka klížila (ne že by mi ovšem stav českého státu byl lhostejný), najednou jakoby zbystřím, náhle jsem čilá a ten neúnavný reportér se dotazuje na názor pána politika, co prý říká, na rčení: Ty po mně kamenem, já po tobě chlebem. V tu ránu bylo jasno, o čem budu psát. Poděkovala jsem múze a přece trošku klela, že mě nechala tak dlouho čekat. Měla jsem radost, kterou jen málo kazilo pomyšlení, že mé úvahy o tom, že jedině voda mi zaručí úspěch, nikdy nebyly zcela správné, jelikož do té kuchyně jsem vůbec nedorazila. Abych se konečně dostala k tématu…Ty po mně kamenem, já po tobě chlebem. Je tohle, jistě všem známé, úsloví správné či ne? Jde o to, z jakého to člověk vezme úhlu pohledu. Když to tehdy Kristus poprvé použil, zřejmě tím myslel něco ve smyslu: Uhodí-li tě někdo, nastav druhou tvář. Chléb pro něj nejspíš znamenal něco kladného a kámen záporného. Ale lze to takhle říct, že kámen je záporně nabitá částice a chléb kladně? V tom případě by se tyto dva elementy měly přitahovat. Ale vlastně vůbec nevíme, proč by kámen měl být záporný. Kameny jsou přece součástí přírody, ne uměle vytvořené člověkem, jako např. chleba, měl snad Kristus něco proti přírodě? A nebo měl chléb rád natolik, že pro něj vše ostatní, byť samo o sobě kladné nabylo v porovnání s chlebem záporné hodnoty? Všeobecně si lidé myslí, když toto úsloví uslyší, že chléb je kladný a kámen záporný, nenese to ale v sobě tak trochu nádech masochismu? Odměňovat někoho za vlastní bolest. Možná je však kámen chápán negativně pouze v případě, kdy je po nás házen. Není ale také přesně definováno, jak že má být ten kámen velký, protože uvážíme-li, že po nás někdo hodí malý kamínek a my po něm chlebem, škodný by z toho nejspíš byl onen, jež by dostal ránu potravinou, a to neberu v úvahu, že by chléb byl teplý nebo naopak již tvrdý. Z mého zamyšlení nejsem tedy moc moudrá, jakže to tehdy vlastně Kristus myslel. Není jistý záměr, zda házíme chlebem za účelem někomu ublížit či ne. Je ovšem jasné, že když se dvou lidí zeptáme, jestli s tímto rčením souhlasí, mohou oba odpovědět stejně, avšak myslet to každý jinak, proto radím, pečivo jíst a kameny nechat ležet.

SATIRA O POLITICE

Od malička jsem si myslela jak je politika v našem státě složitá věc která je záležitostí pouze těch tlustých bříškatých pánů kteří tam jsou.Myslela jsem si že dostat se do politiky je nepředstavitelně těžká věc a že ty pánové musejí být strašně moudří vzdělaní inteligentní a hodní. V období puberty jsem si o této věci myslela že se mě netýká a taky jsem pochopila že ti bříškatí panové jsou naši politici pitomci.Ted me to opět začalo zajmat nebot ucitelka na pravo říká co si zvolíte budete mít a jaky si to uděláte takový to máte. Kolikrát naše politika připomíná nepovedené divadelní představení.Jsem od malička strašnej dobrák a několikrát se mi to i vymstilo.Kupříkladu naše politika sežere takovejch peněz že je mi to až líto a za naše politiky je mi značně trapně a vůbec celá politická scéna je jako ústav pro postižené bez vychovatelů které tím vůůůbec nechci urazit protože chovanci těchto ústavů mají mnohdy větší iq a inteligenci než naši politici.Podívejme se na to sami v Africe a v těchto zemich nemaji co jíst a v naši poslanecké sněmovně se sežere 40 000 chlebíčků.Kdyby se tyto penize schovali a poslali tam kde je to potreba treba jen na hracky pro deti z domovu z ustavu na nejakou péči bylo by to super ale i kdyby se ty prachy skovali tak by je stejně nějakej politik zneužil a stopil ve svůj prospěch.Ale vratme se k veci nebudeme jim přece vyčitat trochu chlebičku ale mužeme se podivat na další problém a to je třeba korupce. Opravdu jsem nemohla z velmi veselé strany zelených kdyz nechtela jedna politicka co ti dva tak se ty dva spikly a vyradili ji z problému.Takhle se to řeší.Pokud chceš do politiky stačí mít pro začatek hodně peněz na uplatky a pak jde všechno samo pak už jenom hrabeš a máš se blaze.A pak tě vůbecc nemusí trápit že nějakej čez český draahy a podobvné instituce zdražují.Ty budeš mit svou káru a svého řidiče a ostatní at se treba po... Dále se mrkneme na to kde jsou peníze z chudáků důchodců kteří celý život pracovali v domění že si svůj klidný důchod vychutnají.At už jsou to jejich malé okrouhané důchody poplatky za lékaře nebo jejich potřeby.Spíše přežívají než si užívají.A to proto aby napriklad z těchto kapes uživili naši politici své drahé polovičky.Viz.třeba nová pani Topolánková nebo pani Paroubková jak jistě všichni víme toto jsou vztahy z lasky...ano ale myslím že spíše k penězům.A tak snim o tom že jednou usporadam sbirku nakoupim do ni spousty veci a najede se jeden mezi těmi blbci v politice kterej mi zaplati to abych to tam mohla odvezt a pomoct tam kde to potrebuji.A nejhorsi na tom vsem je že pokud se jim tam nehodite ttak vas jednoduse vystipu.a tak jsem usoudila že naše politika je banda zbabelich kretenu kterym šefuje ppan prezident estebák Klaus.

DEN  BLBEC

Ráno se vzbudím s pocitem, jaký je dnes krásný den. Jejda, pomyslím si při pohledu na budík, zaspala jsem. Rychle do koupelny, umýt, obléknout, tašku, klíče, mobil a rychle na zastávku. Vyjdu před dům a zjistím, že nemám potřebnou šalinkartu, pouze si povzdechnu,odložím si tašku za schody a běžím 4 patra ke dveřím bytu a v duchu si nadávám co jsem to za idiota. Zadýchaně doběhnu dolů popadnu batoh a rychle se vydám na autobus s pocitem, že se to může stát pouze jen mě. Když přicházím na zastávku, začínám nabývat dojmu, že neštěstí dnešního rána je už za mnou. Mýlím se. Ve chvíli, kdy kolem mne projede autobus se rozběhnu. To stihnu, uklidňuji se v duchu. Už jsem skoro u otevřených dveřích, mírně zpomalím, abych mohla pohodlněji naskočit. Už, už bych naskočila, když se mi dveře přivřou před nosem a já do nich div nevrazím. Rozhněvaně se podívám na smějící se ho řidiče, který se zřejmě dobrou náladou odjíždí. Rozčileně přejdu k lavičce a posadím se. Další autobus jede až za deset minut, takže se rozhodnu pustit si Mp3-ku. Sakra! zanadávám si v duchu, nechala jsem ji doma! Tolik štěstí najednou, pomyslím si a ironicky se ušklíbnu. To už je tu ale další autobus a já pohodlně nastoupím a posadím se na jedno z volných sedadel. Duchu doufám, že ,štěstí´ dnešního dne je už za mnou. Opět se mýlím. Ve škole to jde hladce, rozčílím se jen párkrát a to povětšinou kvůli malichernostem, horší je cesta domů. Blížím se k zastávce, kde obvykle vystupuji. Vidím, že nějaký neznámí mladík, který stojí přesně uprostřed dveří tak, že by se kolem něj neprotlačila ani anorektička, bude asi vystupovat. Pomalu se tlačím ke dveřím a čekám, že také vystoupí, ale on stojí jako solný sloup tak, že nikdo nemůže nastoupit ani vystoupit. Rozčileně se ho zeptám co hodlá teď dělat, omluvně se na mě usměje a stojí dál jako poleno. „Uhni!“ neudržím se. Opět se na mě podívá, udiveně na mě chvilku kouká, to už začínají být rozčilení i ostatní cestující. „S dovolením,“ zachraptí, on snad mutuje, pomyslím si, rozhodně na to vypadá. Sjedu jej pohledem a v duchu se pousměji. „Uhni!“ řeknu znovu, ale výhružněji. Díky bohu konečně uhne a já můžu pohodlně vystoupit a pocitem vítězství. Vyběhnu 4 patra k bytu, vyzuji se a v kuchyni popadnu tabulku čokolády a zhroutím se do křesla v pokoji. Pomalu si rozbalím čokoládu, kousek si ulomím a pomalu ji začnu jíst. Oh, balzám na nervy… S pocitem, že můj „den blbec“ je u konce odcházím na trénink. V šatně se pohodlně převléknu a důkladně si zavážu brusle. Šťastná na led a těsně předtím než se moje noha dotkne ledu si uvědomím, že mám na bruslích stále chrániče, ovšem pozdě, nohu už nejde zastavit a tak sotva dostoupnu na led už padám k zemi. Pád bohužel viděli moje kamarádky, čímž jsem si vysloužila jejich hurónský smích. Poté co si odbudu trénink, přijedu domů a naložím své zmožené tělo do vany, hned potom jdu raději spát. Usínám s pocitem, že zítra musí být zákonitě lépe.

O ŠTĚSTÍ  A BOHADSTVÍ

Poslední dobou stále víc v okolí slyším názor, jaký jsem snob. Docela dost by mě zajímalo, podle čeho tak někdo může soudit. Podle oblečení? Podle rasy psa? Podle chůze? Nebo podle toho, v jakém domě se zahradou žiju? Poslední dobou stále víc v okolí slyším názor, jaký jsem snob. Docela dost by mě zajímalo, podle čeho tak někdo může soudit. Podle oblečení? Podle rasy psa? Podle chůze? Nebo podle toho, v jakém domě se zahradou žiju? Korunu tomu jednou nasadila sousedka, když se mě přímo zeptala, nebo spíš konstatovala, že jsme asi hodně bohatí. Přesně si pamatuji, co jsem tenkrát odpověděla: „Já bohatá nejsem, to možná rodiče…“ Sousedka si poklepala na čelo a vrátila se zase k okopávání záhonku. Teď, po pár letech, si říkám, jestli to, co jsem tenkrát řekla, platí i dnes. Občas mi v hlavě vrtá červík a našeptává mi otázku, v čem vlastně to bohatství vězí. Pokud v penězích, mám se po svých výdělcích tedy celkem dobře, pokud v zážitcích, mám se ještě lépe. Nikdy jsem se s penězi rodičů pořádně neztotožnila a i jako právoplatná dcera používám zájmena „jejich“ a „moje“. Když jsem si ještě sama nevydělávala, byla jsem dosti velký šetřílek a svoje kapesné jsem si zásadně ukládala s papírkem, kde bylo napsáno „nesahat“. Nebylo to varování pro žádného člena rodiny, bylo to pro mě, abych si uvědomila, že tohle jsou peníze na potom. A přísahala jsem si, že na ně šáhnu, až to budu fakt potřebovat. A prakticky z mého naspořeného kapesného mám polovinu zařízení v pokoji. Takto jsem brala svoje bohatství, že jsem si ty věci koupila ze svých vlastních peněz. A potom jsem dostala možnost si samostatně vydělávat a protože jsem byla už zase o nějaký ten rok rozumnější, začala jsem si 3 částky ukládat na účet. Kamarád mě tenkrát nazval škrťou a nechápal, proč to dělám. Nevadilo mi to, prostě jsem potřebovala mít pocit, že až jednou budu mít rodinu, budu připravena i finančně. Teď jsem za své tehdejší rozhodnutí moc ráda. Nedělám si starosti, co bude, i když jsem změnila rozhodnutí, jak s penízkama naložím. Moje rozhodnutí je, že až jednou půjdou moji rodiče do důchodu, udělám z nich pidimalé rentiéry, abych měla pocit, že jsem se jim „vyplatila“… Ale já nikdy peníze za hlavní nebrala, i když to tak možná nevypadá, já prostě a jednoduše žiju tak, jak mi rodiče nakázali, mám se snad odstěhovat do nějakého bytu, který by mi bohatě stačil? Nemůžu za dům se zahradou, bazénem a jiným příslušenstvím. Tohle je sporné. Kolikrát jsem byla poučena, že mám být ráda. Ale já ráda nejsem, má být mým luxusem vězení, když to tak cítím? Proto nařčení, že jsem rozmazlená tím, co mi rodiče dopřávají, na mě působí jako pěkně silná facka. Já jsem se o to přece neprosila. A čím jsem starší, tím víc je pro mě tohle téma citlivé místo. Nestojím o bohatství, stojím o štěstí. Procházela jsem dnes kolem krásné vilky s udržovanou velkou zahradou a asi jako každý jsem se u ní trošku zasnila. Ano, uznávám, byl a asi i je to můj sen. Žít v klidu na nějakém krásném místě a koho by vlastně nebyl. Jen si to každý představujeme po svém. A já vždycky měla sen prosluněný láskou a dětským smíchem. A taky jsem si vždycky za ním šla. A popravdě, ani mě vlastně nikdy nenapadlo, že by to mělo souviset s platem manžela. To mi až onehdy přítel nasadil do hlavy. Kdyby mi to tam nedal, ani si to vlastně neuvědomím. Leč dnes, kdy ten dětský smích s tím platem souvisí, jsem se trošinku zděsila. Já sama luxus nechci, chci normální život, ale tak nějak v podvědomí mám, že dětem všechno nejlepší. Což samozřejmě nemyslím doslova „všechno“, ale kolikrát kolem mě projela věta: „Dítě si momentálně dovolit nemůžeme…“ Jako budoucí matce ve mně začal zvonit poplašný zvoneček, tudíž zase hrabu peníze a přiškrtím přinejhorším rodičům rentu. Ale zase na druhou stranu pochybuju, že nastane taková extrémní situace, kdybych byla s rodinou absolutně na mizině, že bychom u toho spláceli dluhy mafii a dělali si další u přátel. Ale člověk nikdy neví, co budoucnost přinese. Kdyby náhodou taková situace nastala, vstoupím do politiky. Navrhnu novou stranu, kde budu přijímat všechny sexisty a podobné mně případy a bude vymalováno. Manžel pěkně pofrčí na otcovskou mateřskou a bude. Ale je tady teda otázka, zda ho k tomu dokopu. Když to tak shrnu, já prostě nechci žít v nějakém prezidentském apartmá s prezidentem. Chci žít v normálním bytě s normálním chlapem, s normálním platem, normálními dětmi, jen já budu to letadlo…

NEJVĚRNĚJŠÍ  PŘÍTEL  ČLOVĚKA  JE STRES

Při čekání v nekonečné frontě na čerstvé rohlíky, která se táhne ze dveří obchodu až na ulici, kdy vás několikrát postříká špinavá voda z kaluže, kterou právě projelo auto rychlostí 200 kilometrů za hodinu, a zničí vám máš zbrusu nový bílý kostýmek, nachystaný na velmi důležitý pracovní pohovor, potkáte mladíka s osudovým nápisem na tričku: „HELLO, I’M STRESS- YOUR BEST FRIEND!“ Tam to začne. Znáte to? Pohovor končí dobře známou větou: „My se vám ozveme.“ Máte neblahé tušení, že o téhle firmě už nikdy neuslyšíte? Možná se mýlíte! Vždyť vám jen z nervozity drkotaly zuby tak, že si kvůli vašemu koktání váš potencionální zaměstnavatel myslel, že pocházíte z Maďarska a vaše ruka, podaná řediteli firmy na pozdrav, byla potem celá kluzká, takže se vám po četném vykluzování, vysmekávání a hlasitém čvachtání podaří si ruce konečně stisknout. Po „úchvatném“ rozhovoru raději z firmy rychle spěcháte pryč, jenomže zrádné automatické dveře budovy vám přichytí cíp šály a ne a ne jej pustit. Vypadáte už hodně přidušeně a obličej máte solidně promodralý, když vás odtamtud vysvobodí údržbář. Poté se musíte co nejrychleji dostat na poštu- dnes je přece poslední termín pro odeslání daňového přiznání a poštu, která je shodou okolností až na druhé straně města, zavírají za 5 minut! Mílovými skoky překonáte dětské hřiště, přičemž rozšlápnete nejmíň dvanáct pískových báboviček a jeden nádherný hrad z písku, jehož fiktivní obyvatelé si musí myslet, že snad právě začala 3. světová válka. Rychlostí blesku přeběhnete městský park, divže ho ohnivá čára, která se za vámi táhne, nezapálí. Podaří se vám vyhnout se babičce, procházející se ve slunném odpoledni a jen tak tak zabrzdíte před přechodem pro chodce. Ze semaforu se na vás škodolibě šklebí červený panáček a vy mu jeho škleb oplácíte tím nejzamračenějším výrazem, který umíte, přičemž tím vystrašíte malou holčičku s roztomilými cůpky. Její maminka za vámi ještě cosi zlostně křičí, ale vy už ji neslyšíte, protože se na semaforu právě objevil ten nejkrásnější zelený panáček, a vyrážíte rychlostí světla dál. Zbývá vám 20 vteřin do zavření pošty, když už máte její dveře na dohled. Prudce se před nimi zastavíte, vrátíte vaše vyplivnuté plíce na jejich původní místo a chystáte se vejít, když vtom si všimnete tabulky s otvírací dobou: PONDĚLÍ- 18:00. To tedy znamená, že se pošta zavírá až za hodinu! Nač tedy ten spěch?Úlevně vejdete dovnitř, zmáčknete příslušné tlačítko na automatu, který vám vydá lísteček s číslem 1 890 991, a jdete si vyčerpaně sednout. Čekáte… 1 890 988- čtvrt na šest. 1 890 989- půl šesté. 1 890 990- tři čtvrtě na šest. Vaše číslo se na světelné tabulce objeví přesně v šest hodin. „Zavíráme,“ oznámí vám s úsměvem pracovnice pošty. Na tričku má nápis: „BE COOL!“ Znáte to?

RADY PRO NERODIČE

Vždy jsem se děsila "správných rodičů". Nemyslím teď tu americkou vždy-happy kategorii, o těch jindy, myslím ony téměř normální české maminky, snad jen trochu příliš nadšené těmi jejich uslintanými bumbrlíčky, ale která maminka by přece nebyla tak trochu benevolentní, co se jejího děcka týče, že? Trochu benevolentní - budiž. Ale mánie správného rodiče není jen mírná zaslepenost, co se týče nedostatků vlastního potomka, to je nebezpečná nemoc, virus šířící se mezi mladičkými prvorodičkami i korpuletními matronami. Správného rodiče je tudíž nutné umět dobře rozpoznat už na dálku, abyste měli čas prchnout do bezpečí. Pokud to již není možné, pak druhá varianta je vyhodit společnost do povětří. Takže pokud zříte ženu (muže opravdu jen v tom horším a velmi výjimečném případě, ačkoli emancipace a rovnoprávnost na tomto poli jistě odvede své) vedoucí za tlapku dítě libovolného tvaru a věku, utečte. Utečte, dokud je čas. V opačném případě strávite slabou tříhodinku posloucháním jak pěkně Honzíček papá a kaká, či naopak že měl kašlíček a musel pít čajíček (následuje podrobný ekonomický rozbor dostupnosti dětských čajů proti kašli na českém trhu, včetně srovnání cen a vůně) a jak se vám ale roztomile na mámu směje, když mu dělá budlibudli na bříško... a mezitím vám Honzíček slintá za krk a mlátí vás do hlavy obzvlášť fortelným dřevěným koníkem a roztomile se u toho na mámu směje. K nejhoršímu dojde v momentě, kdy se matce naděje lidstva ("on je tak inteligetní, představte si, čůrá už na nočníčku!")začnou vkrádat do řeči fráze jako "pravda, že?" a "co si myslíte vy?" a vy nemůžete té mladé dámě říct, aby si Honzíčka strčila za klobouk i s koníkem a čajíkem, nebo že dojde k brutálnímu činu z afektu. Pro případ nejvyšší nouze, to když nyjící mamina vytáhne odkudsi fascikl fotek staršího Péťy,když byl ještě malý, jak jede na kole, jak má kašičku na vláskách a jak se koupe nahý ve vaničce (reálný Petříček zatím kouří na záchodcích), je dobré míti u sebe tyčinku dynamitu. Nebo vhodný tupý předmět, nejlépe s tlumičem. Ale vůbec nejlepší je nenavštěvovat nejlepší kamarádky svojí sestřenice z druhého kolena na rodinném dýchanku. Nejlepší je kromě dobré knihovny, kavárny, či decentního baru nechodit nikam a zapomenout, že jste také byli slintající spásou populace. A nebo je tu ten dynamit.

POD LAVICÍ

Podle psychologa je prý normální, že stejně jako psi si studenti značkují lavice. Tím samozřejmě nechci říct, že když nestihneme doběhnout na záchod, tak se ehm ... "podepíšeme" na kovovou nohu lavice. Ale kdo z vás ještě nikdy za pomoci tužek, propisek a centráků neudělal z obyčejné, zdánlivě normální dřevěné lavice neobyčejnou, zdánlivě nenormální dřevěnou lavici? Pořád je to jenom lavice, co si budem namlouvat, ke které jsme denně několik hodin připoutaní pomyslným řetězem jak psi na vodítku, ale naše vlastní nápady a umělecké sklony nám pomůžou udělat ty galeje příjemnějšími. Podobně jako si princ Václav v Šíleně smutné princezně vytunil vězeňskou kobku. A miluju a maluju ... Ale o tom jindy. Pokud vůbec. Tak, jako jsou někteří fyzicky krásní lidé prohnilí zevnitř, je například má a Denisina lavice na pohled řekněme kuriózní, pohled do "úložného prostoru" pod vymakanou deskou je rovněž poněkud kuriózní, ale v jiném smyslu než pomalovaná dřevěná deska. To je prosím jasný důkaz toho, že nejen lidi mají své temné stránky, i když v případě lavic za to mohou studenti, čili opět lidé. Na bezpochyby dobře míněnou radu "Ukliďte si pod lavicí" se vyučujícímu dostane podrážděné odpovědi, že za co jsou ty uklízečky placené, a bordel pod lavicí se každým dnem vesele rozrůstá a rozpíná svá špinavá chapadla. Já osobně (hanba mi!) pod lavicí uklízím jen před státními svátky (aby se neřeklo), a v případech, že už se pod lavici nic dalšího nevejde, jinak by systematicky uspořádané předměty začaly vypadávat druhou stranou, nebo když při dolování momentálně potřebného sešitu, který je samozřejmě vždycky úplně vespod, nahmatám huňatý povrch zelenkavé plísně (ok, to už je trochu extrém, přeháním). Troufám si pochlubit se, že za ty tři roky a dva měsíce, co ještě budu studovat, budu mít stejně dobře vyvinutý hmat jako slepci, neboť je vážně lepší ušetřit svému zraku šok a pro určité předměty pod lavici jen hrábnout bez použití očí. Vlastně tím tak trochu posilujeme i inteligenci, za předpokladu, že inteligent opravdu zvládá chaos, což uklízečky nejspíš nikdy nepochopí ... Doufám, že se nestanu uklízečkou!